Když mi bylo 16 let, říkala jsem si, že vůbec nechápu, jak může někdo řídit, protože taková práce je velice náročná a řízení je velice odpovědné. Nikdy jsem netušila, že já budu sedět za volantem v 18 letech a řídit, protože jsem měla pocit, že to prostě nedokážu, a bylo to velice náročné. Přiznám se, že jsem nikdy za volantem neseděla. Bylo to poprvé v mých 18 letech v autoškole, když jsem usedla za volant a celá nervózní a v depresích jsem si říkala, že tohle prostě nedokážu. Sice bychom si nic takového říkat neměli, protože každý člověk začíná a poznává nový svět, hlavně to auto.
Nejdůležitější je si všechno osahat, protože když si všechno osaháte, najednou zjistíte, že vám to už ani nepřijde, ale ty začátky jsou velice depresivní a stresující, a je jasné, že si to auto budete osahávat pěkně dlouho. A já jsem to tak měla, to auto jsem osahávala strašně dlouho, než jsem zjistila, že už dokážu řídit sama, aniž bych musela to auto tak dlouho osahávat. Jakmile jsem usedla sama za volant, protože jsem si půjčila auto od rodičů a sdělila jsem, že mám řidičský průkaz, moji rodiče byli velice dojatí, protože to vůbec nečekali.
O téhle krásné zprávě jsem jim vlastně vůbec neřekla, protože jsem se styděla jim to říct, a měla jsem strach, že když řidičák neudělám, budu se cítit trapně. Já jsem ale řidičák udělala napoprvé a moji rodiče z toho byli strašně šťastní, půjčili mi auto, a od té doby vlastně řídím. Můžu říct, že jsem to vůbec nenabourala a že jsem nakonec řídila tak, jak jsem si představovala, a podle svých představ. Sice to nebylo nic jednoduchého, ale už řídím hodně dlouho sama a moji rodiče jsou za mě vděční a pyšní, že jsem se k něčemu odhodlala. Výhodou toho je, že mi můj otec koupil auto, sice moc drahé, ale jezdí, a já jsem strašně ráda, že jsem udělala něco pro sebe, protože tohle je něco, co pro sebe v životě uděláte, a to, když budete řídit.